Jak na autogenní trénink – stručný návod

Abych dostál svému slibu z minulého článku, rozhodl jsem se vytvořit článek obsahující stručný návod, jak praktikovat autogenní trénink.

Značná výhoda všech podobných autoregulačních cvičení je ta, že k jejich vyzkoušení nepotřebujete nic jiného, než jen sami sebe, a maximálně trochu klidu, popř. trochu místa (po zdárném nácviku však nepotřebujete ani klid, a dokonce ani místo – můžete je v určité podobě praktikovat třeba při cestě metrem).

Pokračování textu Jak na autogenní trénink – stručný návod

Autogenní trénink jako autoregulační terapie v praxi

Žijeme v 21. století, které se vyznačuje krajně výkonově orientovanou společností, zejména v západním a prozápadním světě. Současné technologie se vyvíjejí tak, aby veškerá jejich aktivit a činnost byla stále efektivnější, rychlejší.

I díky tomuto procesnímu urychlování se nároky na společenské tempo neustále zvyšují. Nicméně nejslabším článkem tohoto řetězu je právě člověk. Ten však s tímto trendem nestíhá držet krok. Abychom mohli v současném světě uspět, je nám na bedra kladeno obrovské břímě, které nejen že musíme bez klopýtnutí nosit, dokonce s ním musíme běžet nekonečný maraton.

I člověk se stejně jako každý jiný stroj s rostoucí zátěží opotřebovává. Na rozdíl od běžného stroje je však člověk desítky tisíc let starým konceptem, neboť neprochází žádnou pravidelnou aktualizací, nevychází nové verze.

Možná i právě proto, že rychlost vývoje lidského druhu po té morfologické stránce nestíhá vývoj společenský a rozumový, obdařila nás příroda jednou úžasnou schopností, která nemá ve světě techniky obdoby. O této vlastnosti již věděli naši předci tisíce let před Kristem a my to dnes znovu pozvolna objevujeme – autoregulace.

Můžeme se pouze dohadovat, proč je této schopnosti věnováno tak málo prostoru a tak málo zájmu ze strany médií. Tlak farmaceutických společností zřejmě upřednostňuje jiné postupy, to by však bylo úplně na jiný článek.

V tomto článku bych si jednak dovolil představit ne každému známou techniku autogenního tréninku a poté ve zkratce vysvětlit její souvislost s naší prací.

Pokračování textu Autogenní trénink jako autoregulační terapie v praxi

Šikana učitelů z pohledu SVP (a jak o ní hovořil PhDr. Sáva Arabadžiev)

Již před sedmi lety se PhDr. Sáva Arabadžiev nebál otevřeně hovořit o věcech, o kterých i dnes mnozí odborníci neradi slyší. O tom, co si spousta lidí nepřipustí, co ředitelé škol přechází a skrývají. Problém, který se však i v současné společnosti vyskytuje ne zrovna sporadicky.

Reaguji tímto na článek vydaný mimo jiné v Učitelských novinách, pojednávající o fenoménu šikany. Šikany ze školního prostředí. Nicméně obětí není slabý žák, nýbrž sám učitel.

Uvolnění morálky v porevolučním období se stále více projevuje v chování mladé generace. Respekt z autority učitele a školy jako vzdělávací instituce již dávno vymizel.

Ve středisku výchovné péče se dostáváme do civilních škol takřka pravidelně – komunikujeme s učiteli, s výchovnými poradci, s řediteli. Současné naladění třídních kolektivů je spíše nepřátelské – takové, kdy se úhlavním nepřítelem stává pedagogický sbor. To, že školy rámcově stále fungují, je určitá setrvačnost, víceméně podpořená autoritou několika málo osob na každé škole – někdy ředitelem, jindy výchovným poradcem nebo zkušeným pedagogem. Zásadní překážkou se stává situace, kdy je učitel mající obdobný problém označen za „neschopného“.

Pedagog nemá žádné možnosti dítě zvládnout jinak, než svými dovednostmi v oblasti verbálních schopností, pedagogického umu a přirozené autority.

Stěžejním atributem při práci s problémovým neřešitelným kolektivem je vstup externistů. Situace může být mnohdy natolik vyhrocená, že již není možné ji dostatečně efektivně řešit vnitřními systémy. Vstup odborníků z poradenských pracovišť narušuje určitý zaběhnutý stereotyp. Navíc tyto organizace sdružují převážně speciální pedagogy, etopedy – tedy odborníky na práci s poruchami chování. Podobné poradenské a intervenční služby však nemají ve škole za úkol hodnotit kvalitu výchovně vzdělávacího procesu, nemají ani kritickou funkci. Spíše by měly být pomocnou rukou pro zaměstnance školy, která podpoří jejich vlastní autoritu.

Ve školství nás čeká složitá cesta. Učitelé mnohdy nevidí svoji pedagogickou činnost jako perspektivní a jako poslání ji vnímá už jen malý zlomek pedagogických pracovníků. Ředitelé škol také složitě, někdy i marně hledají nástroje, které by jim pomohly pedagogy motivovat.

V souvislosti s touto problematikou nabízejí odborné vstupy do škol a do konkrétních tříd různé instituce – a to v různé podobě, v rozličném rozsahu a ve velmi rozdílné kvalitě. Je důležité vyhledat tu nejvhodnější pomoc a nenechat se odradit již předchozími neúspěšnými spolupracemi. Také je vhodné zvážit jaký typ konkrétní služby je pro daný pedagogický personál nejlepší – někdy stačí odborná beseda, která nasměruje myšlení zaměstnanců správným směrem, jindy je zas nutná intenzivní systematická práce s daným dětským kolektivem.

Abychom mohli eliminovat šikanu učitelů, nesmíme přehlížet především šikanu mezi dětmi. Přechodový můstek od šikany dětí, k šikaně dospělých je jen velice neznatelný. Agresoři, jako tvůrci šikanujícího prostředí jsou obvykle velice sociálně zdatní a v souvislosti s nedostatkem empatie a citovou plochostí, velmi dobře odhadují a působí na slabé stránky obětí. V tomto případě i pedagogů.

Rozhodně doporučuji si pročíst celý článek o šikaně učitelů a v případě, že se vás tato problematika jakkoliv týká, neváhejte nás kontaktovat a podělit se s námi o váš problém. Nezávazně.

Jste vůdčí typ osobnosti?

 

Vůdčí osobností rozumíme takového člověka, který se orientuje především na cíl a motivaci sebe samého. Charakteristickým znakem je touha po moci a snaha být vždy nejlepším. Vůdčí jedinci jsou preferováni při obsazování postů s koordinační nebo jinou řídící činností, od nichž se očekávají schopnosti a dovednosti úzce spjaté s prací v kolektivu a jeho usměrňováním, kreativita a preciznost a rychlost odvedené práce – to vše z principu platí pro vyšší management, pozice ředitelů a správců aj.

U člověka tohoto typu nejprve sledujeme několik úplně základních rysů chování. Jsou jimi zejména iniciativnost, rozhodnost, energičnost a úplná nezávislost. Potenciál pro vedoucí funkci se projeví nejobecněji již samotnými nonverbálními projevy. Mezi nejvýznamnější elementy, které dovedeme snadno rozpoznat, je udržování přímého očního kontaktu, silný a sebevědomý mluvený projev s rovným držením těla a vypjatou hrudí, brada směřuje vždy vodorovně se zemí. Částečný odraz těchto vlastností můžeme objevit i v pracovním prostředí – typický je velký uklizený stůl spojený s nepořádkem ve skříních, vystavování diplomů a trofejí, upravený a pečlivě vybraný oděv a hodinky. Při prvním seznámení zaujme silným a rychlým stiskem ruky.

Nejraději pracuje s grafy, obrazy, čísly a jasnými fakty. Úsilí věnuje hledání nejlepšího řešení pro daný problém. Užívá krátké holé věty, neodskakuje od tématu, poukazuje na konkrétní cíle. Žije přítomností a plánovanou budoucností a často si klade otázky: Co? Kdy?

Z vnitřních potřeb a očekávání je klíčové zejména přání rychlého výsledku, vybudování autority a moci, prestiž, hledání nových a rozličných aktivit. Během rozhovoru vedoucí typ podvědomě vyžaduje přímé odpovědi, jasné formulace. Nejvyšší odměnou mu bude vidina měřitelného výsledku, uznání ze strany druhých (rodiny/kolektivu) a v neposlední řadě také finanční ohodnocení. Často však naráží na problematiku výběru z několika nejasných voleb, nenechává za sebe rozhodovat a přísně využívá všechen čas, neiniciuje zrod nových osobních vztahů – vše čistě profesní. Sám neuznává nařizování ze strany druhých.

Vůdčí typ osobnosti je orientován na cíl, je náročný sám k sobě i ke svému okolí, při práci je rychlý, ve vztazích necitlivý, netrpělivý, tvrdý, má silné JÁ, miluje změny a spory. Je iritován nečinností a nad vším získává vlastní kontrolu.

Sedí tento popis i na Vás?

Ředitel PhDr. Sáva Arabadžiev v rozhovoru pro Reflex

Jsou tomu již skoro tři roky, co byl ředitel našeho zařízení, PhDr. Sáva Arabadžiev, pozván k rozhovoru s Adélou Knapovou z magazínu Reflex. Dovolím si alespoň touto cestou zavzpomínat na tyto rozhovory a odkázat vás k jejich shlédnutí.

V současné době je v České republice 80 výchovných ústavů. Nestačí to. Ministerstvo školství má v plánu jich přibližně třetinu zrušit, přestože stoupá počet dětí, jež mají problémy se zákonem. Přestože současně klesá věk malých kriminálníků a násilí a šikana se už dávno nevyhýbají ani mateřským školkám.

Ať už je rozsah nebo téma rozhovorů jakkoliv omezený možnostmi magazínu, obrovský přínos v tomto směru byl ten, že se nebál otevřeně hovořit o problému vzrůstající agresivity mezi mládeží. O problému, který stále není dostatečně řešen, a který i nadále vzrůstá.

Ředitel Sáva Arabadžiev za svých pětadvacet let praxe už zažil mnohé. Takže ví, že problémových dětí přibývá třeba úměrně i s tím, jak rodiče svůj čas věnovaný dětem nahrazují penězi a dárky.

Rozhodně tedy všem doporučuji přečíst si níže uvedené články z produkce magazínu Reflex a zamyslet se, jak moc se uvedený problém dotýká každého z nás.

Za úvodní fotografii děkujeme společnosti CZECH NEWS CENTER a.s. (Beseda s Adélou Knapovou; Foto:  Jan Šibík. Zdroj: http://www.reflex.cz/clanek/komentare/46878/uz-te-doma-nechceme-spratku.html)