7676579466_d1b215e13a_o

Autogenní trénink jako autoregulační terapie v praxi

Žijeme v 21. století, které se vyznačuje krajně výkonově orientovanou společností, zejména v západním a prozápadním světě. Současné technologie se vyvíjejí tak, aby veškerá jejich aktivit a činnost byla stále efektivnější, rychlejší.

I díky tomuto procesnímu urychlování se nároky na společenské tempo neustále zvyšují. Nicméně nejslabším článkem tohoto řetězu je právě člověk. Ten však s tímto trendem nestíhá držet krok. Abychom mohli v současném světě uspět, je nám na bedra kladeno obrovské břímě, které nejen že musíme bez klopýtnutí nosit, dokonce s ním musíme běžet nekonečný maraton.

I člověk se stejně jako každý jiný stroj s rostoucí zátěží opotřebovává. Na rozdíl od běžného stroje je však člověk desítky tisíc let starým konceptem, neboť neprochází žádnou pravidelnou aktualizací, nevychází nové verze.

Možná i právě proto, že rychlost vývoje lidského druhu po té morfologické stránce nestíhá vývoj společenský a rozumový, obdařila nás příroda jednou úžasnou schopností, která nemá ve světě techniky obdoby. O této vlastnosti již věděli naši předci tisíce let před Kristem a my to dnes znovu pozvolna objevujeme – autoregulace.

Můžeme se pouze dohadovat, proč je této schopnosti věnováno tak málo prostoru a tak málo zájmu ze strany médií. Tlak farmaceutických společností zřejmě upřednostňuje jiné postupy, to by však bylo úplně na jiný článek.

V tomto článku bych si jednak dovolil představit ne každému známou techniku autogenního tréninku a poté ve zkratce vysvětlit její souvislost s naší prací.

Autoregulační metody

Autoregulace, nebo také seberegulace, či sebeřízení, je jedna ze stěžejních schopností lidského organismu. A je mu zcela přirozená, vrozená a ničím nepodmíněná. Jedná se o schopnost řídit své volní jednání a vědomě usilovat o dosažení stanovených cílů.

Vlivem tlaku současné společnosti na jedince dochází ke vzniku patologií v jejich nejjednodušším smyslu a podobě – únava, úzkost, slabost, stres, napětí, strach, poruchy spánku aj.

Autoregulační metody jsou takové techniky, které při osvojení a správném zvládnutí umožňují jedinci odstranit nežádoucí pocity a stavy, nevhodné návyky a pomáhají k dosahování žádoucích vlastností.

Tyto techniky však nepůsobí na příčiny vzniku těchto patologií – jen na jejich příznaky. Vždy bychom se tedy měli zamyslet nejprve nad tím, zda nejsme schopni odstranit i samotnou příčinu.

Stěžejní myšlenkou autoregulačních metod je princip psychosomatiky – tedy spojitosti těla s duší.

Autogenní trénink

Autogenní trénink je evropskou tradiční a nejrozšířenější tréninkovou metodou založenou na relaxaci. Stejně jako ostatní metody vychází z poznatků o vzájemné souvislosti mezi třemi faktory – psychickou tenzí, funkčním stavem vegetativní nervové soustavy a napětím svalstva.

Jelikož tonus kosterního svalstva lze vůlí měnit, je zde dána možnost využití záměrné svalové relaxace k dosažení psychického uvolnění i k ovlivnění orgánových funkcí řízených vegetativní nervovou soustavou.

Zdroj: http://www.autogennitrenink.cz/o-metode/

Autogenní trénink je metodou autoregulační a autosugestivní. Vede k rychlému odbourání příznaků neklidu a napětí, napomáhá k revitalizaci sil. Při úplném zvládnutí této techniky je možné dosáhnout úplného odstranění negativních návyků a nabytí chtěných vlastností.

Profesor J. H. Schulz

Metodu autogenního tréninku vypracoval německý neurolog a psychiatr, J. H. Schulz. Tento lékař měl bohaté zkušenosti a poznatky získané z provozování hypnózy a jógy. Tyto zkušenosti využil při sestavování této metody. Byť samotný autogenní trénink již hypnózu nevyužívá, je postaven na podobných psychologických mechanismech.

Relaxace a koncentrace

Autogenní trénink spočívá ve dvou základních principech – relaxace a koncentrace.

  • Princip relaxace – spočívá v uvolnění svalstva. To umožní následovné navození duševního klidu a uklidnění činnosti vnitřních orgánových soustav
  • Princip koncentrace – spočívá v soustředění se na určitou představu a prostřednictvím této představy dochází k autosugestivnímu ovlivnění organismu

Autogenní trénink podle J. H. Schulze

Šest kroků autogenního tréninku:

  • Nácvik tíže, uvolnění svalstva
  • Nácvik tepla, uvolnění cév
  • Regulace srdce, pravidelný tep
  • Úprava dechu, klidný a hluboký dech
  • Uvolnění břišních svalů, teplo v dutině břišní
  • Cviky hlavy, pocit chladného čela

Praktikující osoba si autosugestivními technikami navodí pocit příjemného tepla a tíhy v trupu a končetinách. Toto je způsobeno uvolněním svalů a rozšiřováním cévního systému.

Celý návod na to, jak praktikovat autogenní trénink, si budete moci přečíst v příštím článku.

Autogenní trénink v praxi

K 1. dubnu 2015 jsme spustili ve Středisku výchovné péče již třetí stacionární běh s uzavřenou koedukovanou skupinou. Program pro každý běh se snažíme na základě předešlých zkušeností aktualizovat, upravovat a vylepšovat.

A protože se nebojíme zkoušet nové věci, rozhodli jsme se do třetího běhu zařadit až 8 hodin čistého času nácviku relaxačních technik. Vzhledem k tomu, že průměrná doba trvání jednoho autogenního tréninku bývá v praxi kolem 20 minut, získáváme tím prostor pro více jak 20 nácviků této relaxační metody. S absolvováním stacionárního programu tak dítě získává i dostatečnou zkušenost s praktikováním této relaxační techniky a mělo by ji plně ovládat.

Důvodů k tomu se autoregulačními metodami zabývat máme hned několik. Jednak jak je zmíněno již v úvodu článku, relaxace je pro člověka zatíženého současnou společností velmi přínosná. A děti jsou tomuto tlaku vystaveny úplně stejně, jako dospělí. Velká část našich klientů trpí různými problémy spojenými s psychickou (ne)pohodou. Pravidelné cvičení v rámci stacionárního programu tak přispívá k tomu, že děti jsou u nás více odpočaté, klidnější a soustředěnější. Zároveň jim také předáváme návod, jak se s těmito obtížemi vypořádávat i v budoucím, třeba i dospělém životě.

Za druhé jsme často svědky toho, jak jsou děti s každým sebemenším problémem již od raného věku medikovány – jsou naučené, aby vše řešily tím, že si „vezmou prášek“. Tento trend se snažíme děti v naší péči odnaučovat a ukazovat jim i jiné, alternativní možnosti.

Vzhledem k tomu, že naše praktické zkušenosti s autogenním tréninkem nejsou tak rozsáhlé, využíváme prozatím nahrávky Dr. Nešpora, kterého považujeme za autoritu. Přesto však již nyní nacházíme další a další možnosti, jak relaxační techniky využívat a také objevujeme zcela nové podoby relaxace, o kterých se, až je dostatečně zdokonalíme, dozvíte v některém z našich dalších článků.

V příštím článku si budete moci přečíst kompletní podrobný návod na to, jak autogenní trénink praktikovat, a také Vám ukážeme další možnosti aktivní relaxace.

Autor

Sáva Arabadžiev

Ve Výchovném ústavu v Pšově pracuji od roku 2012, nejprve jako pedagog volného času, od roku 2014 pak jako vedoucí Střediska výchovné péče. Dále zde působím jako správce webových stránek.

1 komentář: „Autogenní trénink jako autoregulační terapie v praxi“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *