Autogenní trénink jako autoregulační terapie v praxi

Žijeme v 21. století, které se vyznačuje krajně výkonově orientovanou společností, zejména v západním a prozápadním světě. Současné technologie se vyvíjejí tak, aby veškerá jejich aktivit a činnost byla stále efektivnější, rychlejší.

I díky tomuto procesnímu urychlování se nároky na společenské tempo neustále zvyšují. Nicméně nejslabším článkem tohoto řetězu je právě člověk. Ten však s tímto trendem nestíhá držet krok. Abychom mohli v současném světě uspět, je nám na bedra kladeno obrovské břímě, které nejen že musíme bez klopýtnutí nosit, dokonce s ním musíme běžet nekonečný maraton.

I člověk se stejně jako každý jiný stroj s rostoucí zátěží opotřebovává. Na rozdíl od běžného stroje je však člověk desítky tisíc let starým konceptem, neboť neprochází žádnou pravidelnou aktualizací, nevychází nové verze.

Možná i právě proto, že rychlost vývoje lidského druhu po té morfologické stránce nestíhá vývoj společenský a rozumový, obdařila nás příroda jednou úžasnou schopností, která nemá ve světě techniky obdoby. O této vlastnosti již věděli naši předci tisíce let před Kristem a my to dnes znovu pozvolna objevujeme – autoregulace.

Můžeme se pouze dohadovat, proč je této schopnosti věnováno tak málo prostoru a tak málo zájmu ze strany médií. Tlak farmaceutických společností zřejmě upřednostňuje jiné postupy, to by však bylo úplně na jiný článek.

V tomto článku bych si jednak dovolil představit ne každému známou techniku autogenního tréninku a poté ve zkratce vysvětlit její souvislost s naší prací.

Autoregulační metody

Autoregulace, nebo také seberegulace, či sebeřízení, je jedna ze stěžejních schopností lidského organismu. A je mu zcela přirozená, vrozená a ničím nepodmíněná. Jedná se o schopnost řídit své volní jednání a vědomě usilovat o dosažení stanovených cílů.

Vlivem tlaku současné společnosti na jedince dochází ke vzniku patologií v jejich nejjednodušším smyslu a podobě – únava, úzkost, slabost, stres, napětí, strach, poruchy spánku aj.

Autoregulační metody jsou takové techniky, které při osvojení a správném zvládnutí umožňují jedinci odstranit nežádoucí pocity a stavy, nevhodné návyky a pomáhají k dosahování žádoucích vlastností.

Tyto techniky však nepůsobí na příčiny vzniku těchto patologií – jen na jejich příznaky. Vždy bychom se tedy měli zamyslet nejprve nad tím, zda nejsme schopni odstranit i samotnou příčinu.

Stěžejní myšlenkou autoregulačních metod je princip psychosomatiky – tedy spojitosti těla s duší.

Autogenní trénink

Autogenní trénink je evropskou tradiční a nejrozšířenější tréninkovou metodou založenou na relaxaci. Stejně jako ostatní metody vychází z poznatků o vzájemné souvislosti mezi třemi faktory – psychickou tenzí, funkčním stavem vegetativní nervové soustavy a napětím svalstva.

Jelikož tonus kosterního svalstva lze vůlí měnit, je zde dána možnost využití záměrné svalové relaxace k dosažení psychického uvolnění i k ovlivnění orgánových funkcí řízených vegetativní nervovou soustavou.

Zdroj: http://www.autogennitrenink.cz/o-metode/

Autogenní trénink je metodou autoregulační a autosugestivní. Vede k rychlému odbourání příznaků neklidu a napětí, napomáhá k revitalizaci sil. Při úplném zvládnutí této techniky je možné dosáhnout úplného odstranění negativních návyků a nabytí chtěných vlastností.

Profesor J. H. Schulz

Metodu autogenního tréninku vypracoval německý neurolog a psychiatr, J. H. Schulz. Tento lékař měl bohaté zkušenosti a poznatky získané z provozování hypnózy a jógy. Tyto zkušenosti využil při sestavování této metody. Byť samotný autogenní trénink již hypnózu nevyužívá, je postaven na podobných psychologických mechanismech.

Relaxace a koncentrace

Autogenní trénink spočívá ve dvou základních principech – relaxace a koncentrace.

  • Princip relaxace – spočívá v uvolnění svalstva. To umožní následovné navození duševního klidu a uklidnění činnosti vnitřních orgánových soustav
  • Princip koncentrace – spočívá v soustředění se na určitou představu a prostřednictvím této představy dochází k autosugestivnímu ovlivnění organismu

Autogenní trénink podle J. H. Schulze

Šest kroků autogenního tréninku:

  • Nácvik tíže, uvolnění svalstva
  • Nácvik tepla, uvolnění cév
  • Regulace srdce, pravidelný tep
  • Úprava dechu, klidný a hluboký dech
  • Uvolnění břišních svalů, teplo v dutině břišní
  • Cviky hlavy, pocit chladného čela

Praktikující osoba si autosugestivními technikami navodí pocit příjemného tepla a tíhy v trupu a končetinách. Toto je způsobeno uvolněním svalů a rozšiřováním cévního systému.

Celý návod na to, jak praktikovat autogenní trénink, si budete moci přečíst v příštím článku.

Autogenní trénink v praxi

K 1. dubnu 2015 jsme spustili ve Středisku výchovné péče již třetí stacionární běh s uzavřenou koedukovanou skupinou. Program pro každý běh se snažíme na základě předešlých zkušeností aktualizovat, upravovat a vylepšovat.

A protože se nebojíme zkoušet nové věci, rozhodli jsme se do třetího běhu zařadit až 8 hodin čistého času nácviku relaxačních technik. Vzhledem k tomu, že průměrná doba trvání jednoho autogenního tréninku bývá v praxi kolem 20 minut, získáváme tím prostor pro více jak 20 nácviků této relaxační metody. S absolvováním stacionárního programu tak dítě získává i dostatečnou zkušenost s praktikováním této relaxační techniky a mělo by ji plně ovládat.

Důvodů k tomu se autoregulačními metodami zabývat máme hned několik. Jednak jak je zmíněno již v úvodu článku, relaxace je pro člověka zatíženého současnou společností velmi přínosná. A děti jsou tomuto tlaku vystaveny úplně stejně, jako dospělí. Velká část našich klientů trpí různými problémy spojenými s psychickou (ne)pohodou. Pravidelné cvičení v rámci stacionárního programu tak přispívá k tomu, že děti jsou u nás více odpočaté, klidnější a soustředěnější. Zároveň jim také předáváme návod, jak se s těmito obtížemi vypořádávat i v budoucím, třeba i dospělém životě.

Za druhé jsme často svědky toho, jak jsou děti s každým sebemenším problémem již od raného věku medikovány – jsou naučené, aby vše řešily tím, že si „vezmou prášek“. Tento trend se snažíme děti v naší péči odnaučovat a ukazovat jim i jiné, alternativní možnosti.

Vzhledem k tomu, že naše praktické zkušenosti s autogenním tréninkem nejsou tak rozsáhlé, využíváme prozatím nahrávky Dr. Nešpora, kterého považujeme za autoritu. Přesto však již nyní nacházíme další a další možnosti, jak relaxační techniky využívat a také objevujeme zcela nové podoby relaxace, o kterých se, až je dostatečně zdokonalíme, dozvíte v některém z našich dalších článků.

V příštím článku si budete moci přečíst kompletní podrobný návod na to, jak autogenní trénink praktikovat, a také Vám ukážeme další možnosti aktivní relaxace.

Autor

Sáva Arabadžiev

Ve Výchovném ústavu v Pšově pracuji od roku 2012, nejprve jako pedagog volného času, od roku 2014 pak jako vedoucí Střediska výchovné péče. Dále zde působím jako správce webových stránek.

One thought on “Autogenní trénink jako autoregulační terapie v praxi”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *